Výstup na sopku Mount Batur (1717m) na východ slunce je jedna z velmi oblíbených atrakcí Bali a každý den tento trek v hlavní turistické sezoně absolvuje stovky lidí. Jedná se o dvou-hodinovou procházku, která je vhodná i pro rodiny s dětmi. My jsme si ale řekli, že Batur je pro nás moc turistický a moc lehký a nepředstavuje větší výzvu. Navíc, v porovnání s ostatními sopkami Bali není ani příliš vysoký, vždyť zde můžete najít dalších deset vyšších vrcholů.
Rozhodli jsme se tedy, že pokoříme sopku nejvyšší, nejsvětější s nejvyšší obtížností - majestátný Mount Agung, nebo balijsky Gunung Agung s výškou 3031 metrů. Ale protože nejsme žádní zkušení horalové, vybrali jsme nejkratší možný cca čtyř hodinový výstup (+ stejná doba zpět), který začíná u chrámu Pura Pasar Agung u vesničky Sebudi a končí na kráteru sopky v nadmořské výšce cca 2860 metrů. Nejedná se tedy o nejvyšší bod sopky. Nechceme moc předbíhat, ale jak se ukázalo, už i tato trasa je "šílenost".
Cesta na vrchol
Můžete se samozřejmě rozhodnout i pro cestu na samotný vrchol sopky (3031m), cesta je ale o dvě hodiny delší (celkem tedy cca šest hodin nahoru a šest hodin dolů). Za odměnu získáte 360° výhled na Bali (pokud tedy budete mít štěstí na počasí) a lepší pocit, že jste byli na nejvyšším místě ostrova.
Proč jsme se rozhodli pro výstup právě teď?
Jak jsme již psali v blogovém příspěvku dříve, aktivity na sopkách na Bali jsou ohroženy možným nadcházejícím zákazem. Nechtěli jsme tedy o tuto aktivitu přijít a později litovat, že jsme ji neabsolvovali dříve. Dle některých informací od samotných průvodců je možné, že zákon se zákazem přijde již v průběhu září 2023. Nicméně také se může stát, že zákon nakonec žádný nebude a budeme si moct užívat balijské sopky bez problémů i v budoucnu.
Fakta o trase
Než popíšeme samotný výstup na sopku a co od něho můžete očekávat, pojďme si pro představu vypsat pár faktů o trase samotné:
výchozí nadmořská výška: 1560 mnm
cílová nadmořská výška: 2860 mnm (kráter)
celkové převýšení: 1300 metrů
vzdálenost (vzdušná) mezi startem a cílem: 2600 metrů
Jak je již vidět z těchto dat, teoreticky na každý metr vzdálenosti musíte vystoupat 50cm do výšky, což se rovná velmi strmému 50% stoupání. Na vrchol Agungu se prakticky nejde po vrstevnicích, ale téměř přímo vzhůru, nicméně o tom později.
Začátek treku
Výstup na východ slunce začíná na parkovišti u chrámu Pura Pasar Agung, kde se sjíždí skupiny turistů již od cca půlnoci. U stánku si můžete zakoupit drobné občerstvení a zahřát se čajem nebo balijskou kávou. Většina skupinek vyráží mezi 1:00 a 2:00 ráno. Průvodci neradi chodí dříve, protože nahoře "je zima" a čekání na východ slunce nechtějí zbytečně prodlužovat. My vyšli až jako předposlední skupina o dvou lidech s jedním průvodcem ve dvě ráno. Skupiny od čtyř lidí a více musí mít průvodce alespoň dva.
💡 Zajímavost: Každý den chodí tuto trasu cca 25 - 30 zájemců + adekvátní počet průvodců. Nejedná se tedy o masový trek jako v případě Baturu. Na úplný vrchol se denně odhodlají průměrně 2 - 4 dobrodruzi. Během našeho výstupu jsme na vrcholu napočítali celkem cca 50 lidí (včetně průvodců).
Vybaveni čelovými svítilnami a trekovými hůlkami jsme úderem druhé ranní vyrazili z parkoviště po schodem k bráně chrámu Pura Pasar Agung, kde průvodce umístil malou obětinu, zapálil vonné tyčinky a my mohli podél chrámu vyrazit vstříc samotnému výstupu. Musím tedy říct, že už na schodech k chrámu jsem cítil nohy a trochu se zadýchal, ale jak se ukázalo, bylo to jen tím, že tělo nebylo zahřáté na "provozní teplotu".
Chrám jsme obešli z levé strany a vydali se do naprosté tmy hluboké džungle. Jak nám došlo později, noc byla extrémně temná, protože byl předvečer novoluní. Na obloze tedy nebyl žádný měsíc, který by nám svítil na cestu. Alespoň jsme měli krásný výhled na hvězdy (zatím).
První část treku je strmé stoupání džunglí s hliněným povrchem a občasnými kameny, kde přírodní schody jsou tvořeny kořeny stromů. Nečekejte zde žádné schody či cesty vytvořené lidmi. Čeká vás pouze to, co stvořila příroda erozí vody v průběhu tisíců let. Místy jsou "schody" vysoké desítky centimetrů, tak se musíte přidržet okolních stromů. Snažíme se jít v těsném zástupu za průvodcem a našlapovat do jeho stop, abychom nemuseli zbytečně přemýšlet kam šlápnout. On to chodí šestkrát týdně, tak mu ve výběru trasy 100% důvěřujeme. A musím říct, že tato strategie je skvělá a ukázala se jako funkční po celou cestu nahoru a poté i dolů.
První pauza a...
0 45 minut později a o 400 metrů nad mořem výše (1960m) průvodce zastavuje a do další obětiny umísťuje několik vonných tyčinek. Nabízí nám smažený banán a sám se občerstvuje. Chvilkový odpočinek rozhodně přišel vhod a po cca pěti minutách můžeme pokračovat. Po chvíli se ptám průvodce: "Chodíte i v dešti?" Odpověděl: "Nikoliv, to je moc kluzké a nebezpečné." Pokračujeme dál a za necelých deset minut od této konverzace začalo mrholit a začal foukat vítr. Měl jsem pocit, že procházíme jen mrakem. Déšť zesílil a já očekával, že průvodce trek ukončí a otočí nás zpět. To se nestalo a pokračujeme s klidem směrem k vrcholu.
Kde džungle končí, kameny začínají
Zhruba po dvou hodinách začíná pomalu ustupovat džungle a povrch se změní z hlíny a kamení na čistou skálu s ostrými a volnými kameny. Za celou dobu výstupu jsme neudělali více než dva kroky za sebou po rovném povrchu. Stoupání je neúprosné a s každým krokem zabírá celé tělo, nejvíc stehna, která při výstupu nesou většinu váhy. Nejspíš i proto kamarád začíná cítit náběh na křeče do kvadricepsů a od této doby jsme nuceni cca každých 20 minut lehce odpočívat a nohy protáhnout. Ačkoliv je fyzicky fit, na tento pohyb není zvyklý (netrénuje například dřepy).
Nedívejte se nahoru!
Jsme zhruba tři hodiny "na cestě" a stále občas prší a fouká. Kombinace propoceného trika, mokré mikiny od deště a větru není příliš pohodlná. Nicméně soustředíme se na každý krok a na nic jiného nemyslíme. To nám pomáhá jít dál. Pokud se i vy rozhodnete jít na Agung, možná vám tato pomůcka také pomůže. Nevěříte si, že můžete dojít až nahoru do cíle? Nedívejte se jak daleko je do cíle. Dívejte a soustřeďte se pouze na další krok. Pak další. Na další krok máte ještě síly dost. A určitě se nedívejte nahoru, kde v černé tmě vidíte malá světla skupiny před vámi. To, že je skupina před vámi je v pořádku, ale to, že působí, že je kolmo nad vámi v obrovské výšce a vy v tu chvíli absolutně netušíte jak se tak vysoko dostanete, vám na optimismu nepřidá :). Pokud ale máte sil dost a nemáte pochyby o svém výkonu, nahoru se určitě podívejte, je to zajímavý pohled.
Milosrdná lež
V určitém bodě našeho výstupu nám průvodce sděluje, že k vrcholu máme před sebou posledních 30 minut. Ačkoliv jsme se neptali, informace nás potěšila. Sil máme stále dost. V ten okamžik míjíme odpočívající mladý pár ve kterém je dívka očividně na pokraji sil a pláče. Mladík s průvodcem ji utěšují a my už pouze z povzdálí slyšíme průvodcova slova: "už jen posledních deset minut a jsme v cíli". Spoiler alert: oba dva to nakonec nahoru zvládli.
Na vrcholu
V čase tři hodiny a 45 minut jsme dorazili na okraj kráteru. Pocit zdolání sopky za to stál. Je 5:45 ráno, fouká vítr. Naštěstí už neprší. Na místě již čeká cca 45 dalších dobrodruhů včetně průvodců, kteří se shromáždili okolo plápolajícího ohně a pokoušejí se zahřát. Zde bychom rádi vyjádřili uznání těm průvodcům, kteří na vrchol vynesli významné množství dřeva, díky kterému jsme se mohli také lehce ohřát. Během čekání na východ slunce nám bylo nabídnuto drobné občerstvení ve formě chleba, vejce, čaje, kafe a opět smaženého banánu.
Začíná se rozednívat, ale východ slunce si můžeme maximálně domyslet. Okolo nás je hustá mlha a nevidíme ani na druhou stranu kráteru nebo kráter samotný. Výhled je prakticky nulový. Viditelnost je maximálně 100 metrů.
Čekáme, zda-li vítr pomůže mraky rozfoukat. Asi po půl hodině máme možnost vidět přes mraky slunce. Bohužel jen na dvě minuty. Poté zase zmizí. Rozhodli jsme se počkat ještě déle a celkem jsme na kráteru strávili hodinu. Nicméně počasí si stálo tvrdohlavě za svým a nám díky stání na místě, větru, nízké teplotě a stále mokrému oblečení začala být již pořádná zima.
Cesta dolů
Abychom se zahřáli, vydali jsme se na cestu dolů. Stejná trasa, kterou jsme šli nahoru s tím rozdílem, že nepotřebujeme svítilny a máme možnost vidět, kudy přesně jsme předtím stoupali. A zcela upřímně říkám, že kdybychom viděli okolí při cestě nahoru, pravděpodobně bychom výstup nedokončili.
Nejlépe to asi vystihují slova kamaráda: "já se divím, že tu neumírá více lidí". Ostré skály, volné kameny, které se jednou za čas uvolní a valí se na skupinku pod vámi, prudké srázy 100 metrů dolů jen pár kroků od "cesty" kterou jsme šli na pocitu bezpečí opravdu mnoho nepřidají. Vše doplněno o místa, která nelze sejít a musíte je doslova sjet po zadku. Nebo sekce, kde musíte našlapovat jen na pár centimetrů čtverečních a spoléhat, že vás udrží (...na živu). My jsme vtipkovali, že musíme aktivovat "kozí mód" :)
Bohužel tyto pocity a sklon terénu se těžko předávají textem a na fotografiích a i v tomto případě platí, že zkušenost je nepřenositelná.
V sestupu nám velmi pomáhaly trekové hůlky, které při cestě dolů fungují jako další dvě nohy a opěrná místa. Výhoda je, že jejich špičky můžete zaklesnout i do nejmenší škvíry mezi kameny kam byste těžko dostali celé chodidlo a výrazně tím ulevíte kolenům, protože velkou část váhy přenesete na horní polovinu těla. Navíc se nemusíte držet rukama kamenů nebo větví a riskovat tak zbytečné poranění.
Během první půl hodiny sestupu dolů se počasí umoudřilo a v horní části sopky již byla krásná viditelnost. Pod námi ale byla stále hustá vrstva mraků, která zabránila jakémukoliv výhledu na samotný ostrov.
Zhruba dvě hodiny cesty dolů je sestup po kamenitém povrchu, který je ještě velmi často pokryt volnými kameny různých velikostí, které rády podkluzují. Opět zde platí, že se musíte 100% soustředit na každý krok, abyste neupadli, případně si nezvrtnuli kotník. Dáváme si pauzu poměrně často, nejen abychom ulevili tělu, ale také abychom se pokochali okolím a udělali nějaké fotografie. Jiní účastníci treku vytahují dron nebo se občerstvují.
Nekonečná džungle
K povrchu z kamene se pomalu začne přidávat zeleň, keře a stromy. Cesta místy vypadá jako kamenité koryto řeky. Okolo nás jsou často vidět lávová pole a proudy vychladlé lávy. Sopka zde vypadá majestátně a epicky. Člověk si zde příjde opravdu velmi malý.
V této době jsme na sobě již začali pociťovat značnou únavu, ale vidina džungle před námi nám dávala tušit, že už nemůžeme být daleko. Byli. Bohužel, v této části jsme měli pocit, že únava roste exponenciálně s každým krokem. Navíc terén se nijak nezhlehčuje a jednotlivé schody se zdají stále vyšší. Tím také stoupá námaha na již tak vyčerpané nohy i ruce.
Tuto část zpětně hodnotíme jako nejtěžší část treku. Džungle nám přišla jako nekonečná. S každým krokem vyhlížíme stěny chrámu ze začátku treku. S ostatními se shodujeme, že si nepamatujeme při cestě nahoru, že bychom šli džunglí takto dlouho. Vážně se nám zdá, že jdeme jinou a delší cestou. Průvodce nás ujišťuje, že cesta je stejná. To jen naše únava a denní doba zkresluje realitu. Naštěstí se dále cestou dolů zabavíme diskuzí nad zajímavými tématy a méně se díky tomu soustředíme na bolavé nohy a namožené ruce.
Cesta se pomalu mění z kamení na udusanou hlínu a kamenné schody nahradily kořeny stromů, ze kterých musíte občas doslova seskočit dolů. Oproti kamenům měkká hlína poskytuje nohám trochu úlevy. Častější sekce, kde se nemusíte již plně soustředit na každý krok potěší. Můžeme alespoň více vnímat přírodu kolem nás, zvuky ptáků, šumící stromy a výhledy na mraky pod námi.
Po čtyřech hodinách sestupu dolů konečně vidíme stěny chrámu a můžeme prohlásit: "přežili jsme!". Zcela upřímně mohu říct, že kdyby poslední část džungle byla o hodinu kratší, asi bych si to celkově užil víc, ale zalil nás vítězný pocit a pocit zdolání nejvyšší sopky ostrova, který je naším domovem. Před chrámem jsme se po převlečení do suchého oblečení položili na trávu a užívali si několik minut pohledů do dálky na ostrov bez nutnosti se hýbat.
Jakmile na Agung vystoupáte (a úspěšně se dostanete i dolů), už se na něj nikdy nebudete dívat stejnýma očima, kdykoliv ho uvidíte v dálce. Už to pro vás nebude jen "kopec na obzoru". Již navždy ho budete mít spojený se zážitky, které jste při jeho zdolávání prožili. A za to to stojí!
Co doporučujeme za vybavení a na sebe (s sebou):
kvalitní trekové kotníkové boty (kameny jsou ostré)
trekové hůlky (bez nich je výstup a hlavně následný sestup mnohem náročnější)
rychleschnoucí kalhoty, mikinu a lehkou bundu
pláštěnku, která vám umožní dobrý pohyb
vodu (ideálně 2 litry / osoba)
drobné občerstvení; např. čokoládu atp.
ručník
suché oblečení na převlečení po treku
Vše s sebou vložte do nepromokavého batohu nebo alespoň igelitu.
Další doporučení na výstup:
Dobře si před výstupem zavažte boty, aby se nemohlo chodilo hýbat po podrážce. Zamezíte tak nárazům prstů do přední stěny boty při sestupu a následné zbytečné bolesti.
Trekové hůlky výrazně zlepšují stabilitu při cestě nahoru a pomohou zátěž rozprostřít i na horní polovinu těla. Naopak při cestě dolů se nemusíte držet rukama větví a kamenů, ale opřete se o hůlky a ulevíte kolenům od zátěže.
Inspiroval vás článek a zaujal vás výstup na sopku Agung?
Pokud byste se pro něj také rozhodli, přidáváme kontakt na WhatsApp na průvodce, který nás provázel: +62 853 3782 4005. Cena za výstup byla 450 000 IDR / osoba a v ceně bylo zapůjčení trekových holí, čelové lampy a drobné občerstvení v průběhu cesty a na vrcholu ve formě smaženého banánu, čaje, kávy, vařených vajec a toustového chleba.
Nezapomeňte si prohlédnout průvodce zdarma níže. Přihlaste se k odběru našeho newsletteru z Bali a nejnovějších příspěvků na blogu.
Comments